Dnes se podíváme zpátky do minulosti na to, jak jsem slibovala a slibovala a zase se na všechno vysrala :D Popravdě, na blog jsem se nedívala hodně dlouho a vůbec neměla v úmyslu se k psaní vracet. Když jsem ale koukla do statistik a zjistila, že sem pořád chodíte, udělalo mi to radost. A tak trochu jsem se zamyslela, vždyť mě to bavilo, měla jsem svoji komunitu úchylů, ehm, chci říct čtenářů :D A nechci se jí vzdát. Neslibuju, že mě zase nepřepadne autorská krize, že moje články budou na Pulitzera, že to tu každého bude bavit jako dřív... Přemýšlím nad tím, jaká jsem byla před pěti lety, když jsem s blogem začínala a celkem jsem se zasmála, jak lehkovážná jsem byla a jak jsem se k některým tématům stavěla, jak jsem chtěla být strašně cool a výjimečná a bořit stereotypy. Můj život ale dostal nějaký řád, přestal se točit v jednom velkém chaosu a začala jsem se na věci dívat jinýma očima.
Tohle byl takový vážnější úvod, kdy jsem vás chtěla trochu postrašit, že se z tohohle místa stane deníček vysoce oduševnělé ženy, která bude rozebírat aktuální problémy ve světě. No, tak asi prd. I když bych chtěla všechno pojmout trochu vážněji a seriózněji, myslím, že stejně skončím u podobně chaotických výblitků mé černé duše. Když jsem psala, že můj život dostal nějaký řád, možná jsem trochu kecala. Sice ano, práce, rodina, kamarádi, všechno je tak, jak má být. A pak je tu MUŽ. Nezmizel ze scény, jak jsem čekala, spíše jsem dosáhla toho, co jsem chtěla. A ten minulý čas je na místě. Já potřebuju za každou cenu v životě drama asi, nebo nevím, jak si to vysvětlit. Jsme spolu, máme to sice otevřenější, ale někdy si připadám jako po dvaceti letech manželství. A to není nic pro mě. To všechno říkám, jen abych objasnila svoji situaci a omluvila se všem, kteří tady dříve museli číst bláboly o tom, jak mé srdce toužilo po chlapovi, co mě nechce. Ale není tohle nakonec pro nás ženský typický? :D
Žádné komentáře:
Okomentovat