Trocha tlachání

Dneska to bude trochu neerotické povídání. Nějak mám potřebu se vypsat. Nebojte, článků mám rozepsaných dost, jen tomu chybí finiš. Než jsem si založila blog, trvalo to nějakou dobu. Znám se a věděla jsem, že se pauzy mezi příspěvky budou prodlužovat. Však jsem si dala pauzu dlouhou dva roky. Kdybych se psaním nepřestala, měla bych náměty ob den, byly to plodné dva roky. Plodné naštěstí jenom na zážitky, abychom si rozuměli. Jenže teď to u mě nějak vázne, nevím, o čem psát dřív, jak všechno správně poskládat, aby to bylo zajímavé. Zpětná vazba a ohlasy mě ale utvrdili, že co dělám, dělám dobře. Jenže dobře je za tři a já chci mít všechno na jedničku. Proto jsem vás chtěla poprosit, abyste byli trpěliví co se těch prodlev týče. Tady to svoje puntičkářství a perfekcionismus mám v sobě od mala. Vždycky jsem musela mít všechno tip ťop a čím jsem starší, tím je to pro mě těžší po pravdě. Články si po sobě čtu před zveřejněním několikrát, ale co češtinu používám málo, přijdu si jak středoškolák při zkoušení. Já, grammar nazis pro jiné, si tady píšu jak retard. Jo, jasný, používám nespisovnou češtinu a naše krásné nářečí, ale teď jsem se přistihla, že přemýšlím, jaké i/y se kde píše. OMG. Ale jak řekl MUŽ, při šukání češtinu nepotřebuješ. 

Přiznám se, že nějak před deseti lety jsem už jeden blog psala. Dokonce blog se stejnou tematikou jako tenhle. A dokonce jsem na něm měla svoje intimní fotky. Naštěstí zůstalo asi jen u pěti článků. Teďka jsem na něj narazila, protože se přiznávám, úplně jsem na jeho existenci zapomněla a hned jej smazala, dobrá trapka jsem byla. Tehdy se mi přehouplo z náct na cet, já objevovala sex po všech jeho stránkách a připadala jsem si strašně důležitá. Šukám a chci, aby to všichni věděli, rozumíte. Pamatuju si, když mi bylo devatenáct a já na maturitním večírku, samozřejmě pod vlivem alkoholu, všude rozhlašovala, že večer mě čeká sex. To, že si nepamatuju ani cestu domů, raději nekomentuju. Někdy se přistihnu, že přemýšlím o tom, jak ráda bych vrátila čas, jak udělala věci jinak, ale proč? Kdyby se nestalo, to co se stalo, neskončila bych tam, kde jsem. Trošku klišé, ale je to tak. Jsou věci, kterých lituju, vím, že jsem ublížila lidem, na kterých mi záleží, některým i tak, že už nejsme ani v kontaktu. Ale to je život, už dost tohohle sentimentu, taková dávno nejsem. Nebo?